Velcí marxističtí a liberální teoretici 19. století předpovídali rozpad kulturních nuancí s postupujícím industrialismem a modernou. Vycházeli z typů ideální společnosti, každý po svém. Šlo jim o vývoj z ve svém vlastním smyslu kulturně heterogenní agrární společnosti do homogenizované "vyšší" kultury, která bude očištěna vnitřních nuancí, kterou nejenže sdílí anonymní masa účastníků, ale ještě respektuje hranice politických jednotek.
Takový byl základní obraz a nelze proti němu nic namítat. I dnes by se nám mohlo zdát, že je tento vývoj nejen žádoucí, ale i přirozený a samozřejmý. Pro někoho naštěstí, pro mě bohužel se tak nestalo a ani se tak moc neděje. Argumentace je přitom zcela jasně logická. Pojďme se na ní podívat formou sylogismu.
1) Kulturní rozdíly jsou jedním z hlavních předpokladů konfliktu, separatismu a etnického nepřátelství. Kdybychom se navzájem nelišili, za co bychom ty druhé nenáviděli? A vůbec, na základě čeho by bylo nějaké "my" a "oni"?
2) Postup moderny, průmyslu, techniky a vědy narušuje vnitřní kulturní nuance. Tradiční struktury se rozpadají, globalizace nás více spojuje než rozděluje, nelokální subkultury nahrazují všude tradiční kulturu, komunikace a cestování svět rapidně zmenšily.
3) Z toho vyplývá, že rozvoj průmyslu a modernity nabourává samotné základny nacionalismu.
4) Z toho vyplývá, že jak se rozvíjí průmysl a modernita, odumírá samotný nacionalismus.
Tohle nemá chybu. Všechny premisy jsou platné. Kdyby byly napsané na tabuli, mohli bychom se na ně společně dívat, mnout si brady, uznale mručet, kývat hlavami a na závěr se poplácat po ramenou a jít domů s hřejivým pocitem u srdce, že jsme našli logické řešení.
Jenže za pár let bychom s šokem zjistili, že přestože společnost se vskutku vyvíjela směrem k industrialismu a modernitě, nacionalismus nezmizel. Dokonce naopak. Jak je tak ohromný omyl možný?
Nebudeme vůbec rozebírat rozdílnost jednotlivých pohledů liberalistů a marxistů. Článek by nakynul do gargantuovských rozměrů. Ve zkratce jde o to, že zatímco liberalisté doufali v podstatě vrcholné vítězství kapitalistické společnosti, které bude symbolizovat tavící kotlík. Takový, který skrze dělbu práce, všeobecné blaho z ní plynoucí a neosobní pracovní prostředí, ve kterém nebude mít svobodný člověk potřebu fetišizace společnosti nebo etnika. V podstatě pozitivně racionální a prozaický pohled na věc. Marxisté to už tak růžově neviděli a jejich představy se směřovaly na nevyhnutelná a hlavně neřešitelný střet zájmu, který nutně musí vyústit v internacionalismus. Ale to už to fakt řešíme moc, přejděme dál.
Dvacáté století ale všem vzalo karty z ruky. Nebyl to rostoucí mezinárodní obchod, industrializace a modernita, co vzalo nacionalismu a válkám víru z plachet. Dokonce naopak. Celý tento proces vzal všem naděje ve chvíli, kdy z něj vyrostla nacistická diktatura a její pohrobci. Ve světle dějin dvacátého století se porážka nacionalismu prostřednictvím modernity a industrialismu jeví jako nevydařený zlý vtip.
Tím bych uzavřel první díl našeho většího seriálu věnovanému nacionalismu. Ve zkratce jsme si řekli, že před nějakým časem existovaly vize, které se spoléhaly na zánik nacionalismu. Možná se právě teď ptáte, proč jsem rovnou nezačal tím, jak nacionalismus vznikl. A to se ptáte dobře. Jenže já v našem společném vyprávění považuji za důležité vám nejprve říci, že nacionalismus nezemřel a nevymizel a dokonce ani není tak úplně na ústupu. A že tento palčivý problém trápil mnoho lidí už před více jak stoletím.
Nejde tedy o problematiku dob dávno minulých. Nejedná se o problematiku mrtvou, vyřešenou nebo vyšuměnou do ztracena.
Každý z vás nějaký obraz o nacionalismu jistě má. A dokonce na něj určitě máte i nějaký ucelený názor. Považuji ale zkrátka z počátku za důležité jasně říci, že nacionalismus není poražená nebo umírající patologie dob minulých.
A proč že teda není? A kde se vlastně vzal? Kde se sakra stala chyba? A proč je to teda podle Shoggota patologie?
Prosím vás jen o trpělivost. Doufám, že jsem ve vás aspoň trochu vzbudil zájem, a že další díly si nenecháte ujít.
Takový byl základní obraz a nelze proti němu nic namítat. I dnes by se nám mohlo zdát, že je tento vývoj nejen žádoucí, ale i přirozený a samozřejmý. Pro někoho naštěstí, pro mě bohužel se tak nestalo a ani se tak moc neděje. Argumentace je přitom zcela jasně logická. Pojďme se na ní podívat formou sylogismu.
1) Kulturní rozdíly jsou jedním z hlavních předpokladů konfliktu, separatismu a etnického nepřátelství. Kdybychom se navzájem nelišili, za co bychom ty druhé nenáviděli? A vůbec, na základě čeho by bylo nějaké "my" a "oni"?
2) Postup moderny, průmyslu, techniky a vědy narušuje vnitřní kulturní nuance. Tradiční struktury se rozpadají, globalizace nás více spojuje než rozděluje, nelokální subkultury nahrazují všude tradiční kulturu, komunikace a cestování svět rapidně zmenšily.
3) Z toho vyplývá, že rozvoj průmyslu a modernity nabourává samotné základny nacionalismu.
4) Z toho vyplývá, že jak se rozvíjí průmysl a modernita, odumírá samotný nacionalismus.
Tohle nemá chybu. Všechny premisy jsou platné. Kdyby byly napsané na tabuli, mohli bychom se na ně společně dívat, mnout si brady, uznale mručet, kývat hlavami a na závěr se poplácat po ramenou a jít domů s hřejivým pocitem u srdce, že jsme našli logické řešení.
Jenže za pár let bychom s šokem zjistili, že přestože společnost se vskutku vyvíjela směrem k industrialismu a modernitě, nacionalismus nezmizel. Dokonce naopak. Jak je tak ohromný omyl možný?
Nebudeme vůbec rozebírat rozdílnost jednotlivých pohledů liberalistů a marxistů. Článek by nakynul do gargantuovských rozměrů. Ve zkratce jde o to, že zatímco liberalisté doufali v podstatě vrcholné vítězství kapitalistické společnosti, které bude symbolizovat tavící kotlík. Takový, který skrze dělbu práce, všeobecné blaho z ní plynoucí a neosobní pracovní prostředí, ve kterém nebude mít svobodný člověk potřebu fetišizace společnosti nebo etnika. V podstatě pozitivně racionální a prozaický pohled na věc. Marxisté to už tak růžově neviděli a jejich představy se směřovaly na nevyhnutelná a hlavně neřešitelný střet zájmu, který nutně musí vyústit v internacionalismus. Ale to už to fakt řešíme moc, přejděme dál.
Dvacáté století ale všem vzalo karty z ruky. Nebyl to rostoucí mezinárodní obchod, industrializace a modernita, co vzalo nacionalismu a válkám víru z plachet. Dokonce naopak. Celý tento proces vzal všem naděje ve chvíli, kdy z něj vyrostla nacistická diktatura a její pohrobci. Ve světle dějin dvacátého století se porážka nacionalismu prostřednictvím modernity a industrialismu jeví jako nevydařený zlý vtip.
Tím bych uzavřel první díl našeho většího seriálu věnovanému nacionalismu. Ve zkratce jsme si řekli, že před nějakým časem existovaly vize, které se spoléhaly na zánik nacionalismu. Možná se právě teď ptáte, proč jsem rovnou nezačal tím, jak nacionalismus vznikl. A to se ptáte dobře. Jenže já v našem společném vyprávění považuji za důležité vám nejprve říci, že nacionalismus nezemřel a nevymizel a dokonce ani není tak úplně na ústupu. A že tento palčivý problém trápil mnoho lidí už před více jak stoletím.
Nejde tedy o problematiku dob dávno minulých. Nejedná se o problematiku mrtvou, vyřešenou nebo vyšuměnou do ztracena.
Každý z vás nějaký obraz o nacionalismu jistě má. A dokonce na něj určitě máte i nějaký ucelený názor. Považuji ale zkrátka z počátku za důležité jasně říci, že nacionalismus není poražená nebo umírající patologie dob minulých.
A proč že teda není? A kde se vlastně vzal? Kde se sakra stala chyba? A proč je to teda podle Shoggota patologie?
Prosím vás jen o trpělivost. Doufám, že jsem ve vás aspoň trochu vzbudil zájem, a že další díly si nenecháte ujít.
Žádné komentáře:
Okomentovat